Trump chce Grónsko za každou cenu – co za tím stojí?

Trumpův zájem o koupi Grónska od Dánska

Donald Trump již během svého prvního prezidentského mandátu v roce 2019 překvapil celý svět svým neobvyklým návrhem – vyjádřil zájem o koupi Grónska od Dánska. Tehdy jeho slova mnozí považovali za pouhý rozmar nebo provokaci, nicméně Trump svůj záměr prezentoval zcela vážně a s plnou přesvědčivostí sobě vlastní. Grónsko, největší ostrov světa, který je autonomním územím Dánského království, se náhle ocitlo v centru geopolitické diskuse, jež přesahovala hranice pouhé diplomatické kuriozity.

Dánská premiérka Mette Frederiksenová tehdy Trumpův návrh odmítla s tím, že Grónsko není na prodej. Tato odpověď Trumpa zjevně rozladila natolik, že zrušil plánovanou návštěvu Kodaně. Celá situace vyvolala vlnu mezinárodní pozornosti a mnozí analytici se začali vážně zamýšlet nad tím, co vlastně americký prezident sleduje. Grónsko totiž není jen kusem ledu – je to strategicky nesmírně důležité území s obrovskými nerostnými zdroji, vzácnými kovy a klíčovou polohou v Arktidě.

Po svém návratu do Bílého domu v roce 2025 Trump svůj zájem o Grónsko nejen obnovil, ale vystupňoval jej na dosud nevídanou úroveň. Opakovaně prohlásil, že získání Grónska je pro Spojené státy otázkou národní bezpečnosti, a dokonce nevyloučil použití vojenské nebo ekonomické síly k dosažení tohoto cíle. Tato slova vyvolala v Evropě značné znepokojení a dánská vláda musela opět veřejně deklarovat, že ostrov není a nebude předmětem žádné obchodní transakce.

Grónsko samotné má v celé záležitosti svůj vlastní hlas. Grónská vláda opakovaně zdůraznila, že budoucnost ostrova je v rukou jeho obyvatel, a nikoliv v rukou Washingtonu nebo Kodaně. Grónský premiér Múte Egede jasně řekl, že Grónsko není na prodej, přestože ostrov usiluje o větší míru nezávislosti na Dánsku. Paradoxně tak Trumpovy výroky přispěly k oživení diskuse o grónské nezávislosti, což je téma, které na ostrově rezonuje již dlouhá léta.

Z geopolitického hlediska je Trumpův zájem pochopitelný, i když jeho forma je přinejmenším nestandardní. Arktická oblast se v důsledku klimatických změn stává stále přístupnější a její strategický a ekonomický potenciál roste závratným tempem. Rusko i Čína v regionu výrazně posilují svou přítomnost a Spojené státy si nemohou dovolit zůstat pozadu. Americká vojenská základna Pituffik, dříve známá jako základna Thule, se na Grónsku nachází již od čtyřicátých let minulého století a její strategický význam v současném geopolitickém klimatu jen roste.

Trump svůj zájem o Grónsko prezentuje jako pragmatický krok v zájmu americké bezpečnosti a prosperity, jeho kritici však upozorňují, že podobná rétorika narušuje základní principy mezinárodního práva a spojenecké vztahy v rámci NATO. Dánsko je přece jen členem Severoatlantické aliance, a proto jsou Trumpovy výroky o možném použití síly vnímány jako zvláště problematické. Evropští lídři se opakovaně ohradili proti jakýmkoliv pokusům o změnu hranic silou, přičemž zdůraznili, že takový přístup je v příkrém rozporu s hodnotami, na nichž je západní aliance postavena.

Ekonomický rozměr celé záležitosti nelze podceňovat. Grónsko disponuje obrovskými zásobami vzácných zemin, které jsou klíčové pro výrobu moderních technologií, od elektromobilů po vojenské vybavení. Zásoby ropy a zemního plynu pod grónským šelfem jsou rovněž předmětem zájmu mnoha světových hráčů. Kdo bude kontrolovat přístup k těmto zdrojům, bude mít v rukou mocnou páku v globální geopolitické hře nadcházejících desetiletí.

Celá kauza kolem Trumpova zájmu o Grónsko tak odráží širší proměny světového řádu, v němž se Arktida stává novým bojištěm velmocenské rivality. Ať už Trump svůj záměr myslí zcela vážně, nebo jej využívá jako vyjednávací nástroj, jedno je jisté – Grónsko se dostalo do středu světové pozornosti způsobem, jakým tomu nebylo snad nikdy v moderních dějinách.

Strategická poloha ostrova v Arktidě

Grónsko leží na křižovatce světů, kde se Atlantský oceán setkává s Arktidou a kde geopolitické zájmy velmocí narážejí na realitu ledu, permafrostu a nepředstavitelného nerostného bohatství. Není náhodou, že právě tento obrovský ostrov, pokrytý z více než osmdesáti procent ledovcem, přitahuje pozornost Washingtonu již od dob druhé světové války. Donald Trump svým opakovaným zájmem o koupi Grónska pouze znovu otevřel otázku, která v americké zahraniční politice nikdy zcela nezapadla prachem.

Strategická hodnota ostrova spočívá především v jeho poloze. Grónsko se nachází mezi severní Amerikou a Evropou, přičemž jeho severní cíp leží pouhých několik set kilometrů od severního pólu. Kdo kontroluje Grónsko, ten v podstatě kontroluje přístupy do Arktidy ze západu, a to je v dnešní době, kdy se ledovce tají a otevírají nové námořní trasy, naprosto zásadní skutečnost. Severozápadní průjezd, který byl po staletí nedostupný, se stává čím dál průchodnějším, a to mění celou rovnici světového obchodu i vojenské logistiky.

Spojené státy si tuto skutečnost uvědomují velmi dobře. Na Grónsku se nachází základna Pituffik, dříve známá jako Thule Air Base, která představuje jeden z nejdůležitějších amerických vojenských objektů mimo pevninské území USA. Tato základna slouží jako klíčový bod pro radarové systémy včasného varování před balistickými střelami, pro sledování pohybu ruských a čínských vojenských aktivit v Arktidě a jako logistické centrum pro případné operace v polárních oblastech. Bez přístupu k tomuto území by americká schopnost monitorovat a reagovat na hrozby přicházející přes Arktidu byla výrazně omezena.

Rusko v posledních letech masivně investuje do svých arktických kapacit. Obnovuje staré sovětské základny, buduje nové ledoborce a hlásí si nárok na rozsáhlé podmořské oblasti bohaté na ropu, zemní plyn a vzácné nerosty. Čína se zase prohlásila za „přiarktický stát, přestože žádné území v Arktidě nevlastní, a investuje do infrastruktury a výzkumu v celém regionu, včetně Grónska samotného. Právě tato čínská aktivita byla jedním z důvodů, proč Trump v roce 2019 poprvé veřejně promluvil o možnosti koupě ostrova, a proč se k tomuto tématu vrátil s ještě větší razancí po svém návratu do Bílého domu.

Grónsko disponuje obrovskými zásobami vzácných zemin, uranu, ropy a zemního plynu, přičemž klimatické změny tyto zdroje postupně zpřístupňují těžbě. Odhaduje se, že pod grónským ledovcem se skrývají zásoby surovin v hodnotě bilionů dolarů. Pro Spojené státy, které se snaží snížit svou závislost na čínských dodávkách vzácných zemin nezbytných pro výrobu elektromobilů, baterií a vojenské techniky, by přístup k grónským ložiskům představoval strategický průlom nevídaného významu.

Námořní trasy procházející kolem Grónska mají rovněž mimořádný vojenský a obchodní potenciál. Dánský průliv mezi Grónskem a Islandem je jednou z klíčových podmořských tras, kudy by v případě konfliktu mohly operovat ruské ponorky mířící z Murmansku do Atlantiku. Americké námořnictvo a NATO věnují tomuto průlivu mimořádnou pozornost, a přítomnost na grónském území výrazně usnadňuje sledování a případné blokování tohoto koridoru.

Trump svůj zájem o Grónsko prezentuje jako pragmatický obchodní záměr, ale za jeho slovy stojí hluboce strategická logika, kterou sdílejí i mnozí američtí generálové a analytici. Ostrov, který je rozlohou třikrát větší než Texas, představuje v měnícím se arktickém prostředí geopolitický poklad, jehož hodnota bude s každým rokem oteplování pouze růst. A právě proto Washington sleduje každý krok Kodaně i Nuuku s takovým zájmem, který dalece přesahuje běžné diplomatické vztahy mezi spojenci.

Dánsko odmítá jakékoli prodeje území

Dánská vláda se postavila jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností proti myšlence, že by Grónsko mohlo být prodáno Spojeným státům americkým. Tato pozice není nová – již v roce 2019, kdy Donald Trump poprvé veřejně naznačil zájem o koupi největšího ostrova světa, Kodaň reagovala s neskrývanou nelibostí a odmítnutím. Tehdy dánská premiérka Mette Frederiksenová označila celou myšlenku za absurdní, což vedlo k tomu, že Trump zrušil plánovanou návštěvu Dánska. Situace se nyní opakuje, a to s ještě větší intenzitou a diplomatickým napětím.

Dánsko trvá na tom, že Grónsko není na prodej a nikdy nebylo. Tato pozice vychází nejen z právního rámce, ale také z hluboce zakořeněného přesvědčení, že o budoucnosti Grónska mohou rozhodovat pouze jeho obyvatelé sami. Grónsko má od roku 2009 rozsáhlou autonomii v rámci Dánského království a jeho obyvatelé mají právo na sebeurčení, včetně možnosti vyhlásit nezávislost. Právě tento fakt dánská strana opakovaně zdůrazňuje – jakékoliv rozhovory o prodeji jsou nejen nerealistické, ale také hluboce nerespektující vůli grónského lidu.

Dánský ministr zahraničních věcí Lars Løkke Rasmussen v reakci na obnovené Trumpovy ambice zdůraznil, že Dánsko je připraveno vést dialog se Spojenými státy o bezpečnostní spolupráci v arktické oblasti, ale kategoricky odmítá jakékoliv jednání, která by se týkala územní integrity Grónska. Podle jeho slov je Grónsko součástí Dánského království a tato skutečnost není předmětem žádného vyjednávání. Rasmussen rovněž upozornil, že podobné výroky ze strany amerického prezidenta poškozují transatlantické vztahy a důvěru mezi spojenci v rámci NATO.

Reakce z Kodaně přišla rychle a byla ostrá. Dánský parlament napříč politickým spektrem vyjádřil jednoznačnou podporu odmítavému postoji vlády. Opoziční strany, které se jinak v mnoha otázkách rozcházejí, se v tomto bodě shodly bez výjimky. Tento vzácný konsenzus ukazuje, jak citlivé téma suverenita Grónska pro Dánsko je. Nejde totiž jen o geopolitiku nebo ekonomické zájmy – jde o identitu, historii a vztah mezi dvěma zeměmi, které jsou po staletí propojeny složitými vazbami.

Grónsko samo o sobě není pasivním objektem těchto diskusí. Grónský premiér Múte Egede jasně řekl, že Grónsko není na prodej a že jeho budoucnost záleží výhradně na Gróňanech. Egede přitom zdůraznil, že Grónsko usiluje o větší samostatnost, ale tato cesta vede přes dialog a demokratické procesy, nikoliv přes obchodní transakce iniciované cizí mocností. Jeho slova rezonovala nejen v Nuuku, ale i v Kodani a napříč celou Evropou.

Evropská unie rovněž vyjádřila solidaritu s Dánskem. Představitelé EU připomněli, že územní celistvost členských států je základním pilířem evropského projektu a že jakékoliv pokusy o její narušení jsou nepřijatelné. Tento postoj byl vnímán jako důležitý signál solidarity, i když Grónsko samotné není členem EU – vystoupilo z ní v roce 1985 po referendu.

Diplomatické napětí mezi Washingtonem a Kodaní tak dosáhlo nové úrovně. Dánsko se ocitlo v nezáviděníhodné pozici spojence, který musí čelit tlaku ze strany největší světové mocnosti, a zároveň hájit principy mezinárodního práva a suverenitu. Přesto dánská vláda nejeví žádné známky ochoty ustoupit. Naopak – každý nový Trumpův výrok o Grónsku posiluje odhodlání Kodaně stát pevně na svém postoji a hledat podporu u dalších evropských partnerů.

Grónsko disponuje obrovskými nerostnými zdroji

Grónsko je území, které po staletí přitahovalo pozornost svou drsnou krásou a neprostupnou divočinou, ale teprve v posledních desetiletích začal svět plně chápat, co se skrývá pod jeho ledovým povrchem. Ostrov ukrývá jedny z největších a nejbohatších nalezišť nerostných surovin na celé planetě, a právě to z něj dělá geopoliticky klíčové území, o které se zajímají mocnosti celého světa – a Donald Trump rozhodně není výjimkou.

Když Trump poprvé veřejně prohlásil, že by Spojené státy měly Grónsko koupit, mnozí to považovali za výstřelek nebo provokaci. Jenže za jeho slovy stála zcela konkrétní ekonomická a strategická logika. Pod grónským ledem se nacházejí obrovská ložiska vzácných zemin, uranu, ropy, zemního plynu, zinku, olova, zlata a mnoha dalších nerostů, jejichž hodnota se odhaduje na biliony dolarů. Globální poptávka po těchto surovinách přitom rok od roku roste, zejména v souvislosti s přechodem na obnovitelné zdroje energie a výrobou moderní elektroniky.

Vzácné zeminy jsou přitom jednou z nejcitlivějších komodit současného světa. Čína v současnosti ovládá přibližně 60 až 70 procent světové těžby těchto prvků, které jsou nezbytné pro výrobu elektromobilů, větrných turbín, vojenské techniky a chytrých telefonů. Grónsko by mohlo tuto závislost Západu na čínských dodávkách výrazně oslabit, a právě proto Washington věnuje ostrovu takovou pozornost. Trump to říká nahlas tam, kde ostatní diplomaté mluví v náznacích – ale podstata zájmu je v obou případech stejná.

Grónský podloží skrývá například naleziště v oblasti Kvanefjeld na jihu ostrova, které patří k největším světovým zásobám vzácných zemin a uranu zároveň. Projekt těžby v této oblasti byl sice grónskou vládou pozastaven kvůli obavám z radioaktivního znečištění, ale zájem zahraničních investorů nikdy zcela neustal. Americké, australské i evropské firmy sledují situaci velmi pozorně a čekají na politický okamžik, kdy se dveře znovu otevřou.

Kromě pevninských zdrojů hraje klíčovou roli také grónský šelf. Odhaduje se, že pod arktickým mořským dnem v okolí Grónska leží až 17 miliard barelů ropy a obrovská množství zemního plynu. S postupujícím táním ledovců a oteplováním Arktidy se tyto zásoby stávají stále dostupnějšími, což jen zvyšuje strategický zájem světových velmocí. Rusko, Kanada, Dánsko, Norsko a Spojené státy – všichni si nárokují nebo se snaží ovlivnit budoucnost arktického prostoru.

Trump při svých opakovaných výrocích o Grónsku nikdy nezapomněl zdůraznit ekonomický rozměr celé věci. Říkal, že Spojené státy potřebují Grónsko pro svou národní bezpečnost, ale zároveň bylo vždy zřejmé, že nerostné bohatství ostrova hraje v jeho úvahách zásadní roli. Jeho administrativa nechala vypracovat analýzy o potenciálu grónských surovin a americké firmy dostávaly signály, že Washington by případnou těžbu podporoval.

Grónská samospráva se přitom nachází v nezáviděníhodné situaci. Na jedné straně potřebuje příjmy z těžby nerostných surovin, aby mohla financovat svůj případný přechod k plné nezávislosti na Dánsku. Bez ekonomické soběstačnosti totiž skutečná politická nezávislost zůstane pouhým snem. Na druhé straně si Grónšané velmi dobře uvědomují rizika spojená s masivní těžbou – environmentální dopady, závislost na zahraničním kapitálu a ztrátu kontroly nad vlastními zdroji.

Právě tato vnitřní grónská debata dává Trumpovým výrokům zvláštní rozměr. Když americký prezident mluví o koupi Grónska nebo o jeho připojení ke Spojeným státům, dotýká se citlivého nervu grónské identity a suverenity. Grónšané si nepřejí být kupováni ani prodáváni – ale zároveň vědí, že jejich nerostné bohatství bude vždy přitahovat mocné hráče zvenčí. A v tomto napětí mezi vlastní suverenitou a tlakem světových velmocí se bude grónská politika odehrávat ještě velmi dlouho.

Trump nevylučuje vojenské ani ekonomické nátlakové prostředky

Donald Trump v posledních týdnech opakovaně naznačil, že při prosazování svých ambicí ohledně Grónska nehodlá vyloučit žádnou z dostupných možností. Když byl přímo dotázán, zda by byl ochoten použít vojenskou sílu k získání kontroly nad tímto obrovským arktickým ostrovem, jeho odpověď byla přinejmenším znepokojivá pro evropské spojence i pro samotné Dánsko. Trump odmítl jednoznačně vyloučit vojenský zásah a místo toho zdůraznil, že Spojené státy potřebují Grónsko z důvodů národní bezpečnosti a geopolitické stability.

Tento postoj vyvolal vlnu nevole napříč celou Evropou. Dánský premiér i dánská královská rodina jasně dali najevo, že Grónsko není na prodej a že žádná cizí mocnost nemá právo rozhodovat o jeho osudu bez souhlasu grónského lidu. Grónsko sice požívá rozsáhlé autonomie v rámci Dánského království, avšak obrana a zahraniční politika zůstávají v kompetenci Kodaně. Jakýkoli pokus o násilné nebo ekonomicky vynucené převzetí ostrova by proto byl přímým útokem na svrchovanost členského státu NATO, což je situace, která nemá v moderních dějinách Aliance obdoby.

Trump a jeho poradci přitom nehovoří pouze o vojenských opcích. Stejně závažné jsou ekonomické nátlakové prostředky, které administrativa zvažuje. Hovoří se o zavedení vysokých cel na dánské zboží, o omezení obchodních vztahů nebo o jiných formách hospodářského tlaku, které by měly Kodaň přimět k tomu, aby ustoupila americkým požadavkům. Takový přístup by byl bezprecedentní vůči spojenci, s nímž Spojené státy sdílí desetiletí společné obrany a hodnot.

Analytici upozorňují, že Trumpova rétorika ohledně Grónska není pouhou náhodnou provokací. Ostrov má obrovský strategický význam — nachází se na křižovatce Atlantického oceánu a Arktidy, disponuje rozsáhlými nerostným bohatstvím včetně vzácných zemin, a jeho geopolitická poloha nabývá na důležitosti v kontextu rostoucí přítomnosti Ruska a Číny v arktickém regionu. Americká základna Pituffik, dříve známá jako základna Thule, již na ostrově existuje a slouží jako klíčový bod pro sledování balistických raket.

Přesto způsob, jakým Trump o Grónsku hovoří — jako o území, které si Spojené státy jednoduše musí „zajistit — budí mezi evropskými lídry hluboké znepokojení. Nikdo z nich si nedokáže představit, že by podobnou rétoriku použil vůdce demokratické země vůči spojenci v době míru. Německo, Francie i další členové EU vyzvaly k respektování mezinárodního práva a zdůraznily, že hranice nelze měnit silou ani ekonomickým vydíráním.

Grónský premiér Múte Egede opakovaně zdůraznil, že budoucnost Grónska rozhodnou pouze sami Gróňané, a nikoli Washington ani Kodaň. Přestože na ostrově existují hlasy volající po větší nezávislosti nebo dokonce po plné suverenitě, naprostá většina grónské politické reprezentace odmítá myšlenku, že by se ostrov stal součástí Spojených států — ať už pod jakýmkoli tlakem. Trumpovy výroky tak paradoxně mohou posílit ty hlasy, které volají po distancování se jak od Dánska, tak od amerického vlivu.

Situace zůstává napjatá a diplomatické kanály pracují přesčas. Evropští spojenci se snaží najít způsob, jak Trumpa od jeho záměrů odradit, aniž by přitom eskalovali krizi do otevřeného konfliktu uvnitř Aliance. Jde o mimořádně delikátní rovnováhu, protože Spojené státy jsou stále páteří NATO a jejich vojenský příspěvek k obraně Evropy je nezastupitelný. Přesto nikdo z evropských lídrů není ochoten přijmout princip, že silnější stát může prostě pohltit území spojence, protože se mu to geopoliticky hodí.

Grónsko není zboží na prodej, je to domov lidí, kteří tam žijí po tisíce let. Trump může snít o mapách s novými hranicemi, ale skutečná geopolitika se nepíše přes noc na ubrousku u večeře v Mar-a-Lago. Pokud Amerika opravdu touží po vlivu na severu, měla by začít respektem, ne nákupní nabídkou.

Radovan Šimánek

Reakce Grónska na americké ambice

Grónsko se ocitlo v centru světové pozornosti způsobem, který jeho obyvatelé rozhodně nečekali a který mnozí z nich přijali s velmi smíšenými pocity. Když Donald Trump opakovaně prohlásil, že Spojené státy by měly získat kontrolu nad tímto obrovským arktickým ostrovem, reakce přišla rychle a byla jednoznačná. Grónský premiér Múte Egede dal jasně najevo, že Grónsko není na prodej a nikdy nebylo. Tato věta se stala jakýmsi symbolem grónského odporu vůči americkým ambicím, a to nejen v politických kruzích, ale i mezi běžnými obyvateli ostrova.

Grónsko vs. USA vs. Dánsko – Klíčová srovnání

Parametr	🇬🇱 Grónsko	🇺🇸 USA	🇩🇰 Dánsko
Rozloha (km²)	2 166 086	9 833 517	42 924
Počet obyvatel	56 000	335 000 000	5 900 000
Hlavní město	Nuuk	Washington, D.C.	Kodaň
HDP na obyvatele (USD)	~41 800	~80 000	~68 000
Strategická poloha (Arktida)	✅ Klíčová	⚠️ Zájem o přístup	✅ Správce území
Nerostné suroviny	Ropa, zemní plyn, vzácné kovy, uran	Ropa, zemní plyn, uhlí, kovy	Ropa, zemní plyn (Severní moře)
Vojenská základna USA	✅ Pituffik (dř. Thule)	– (vlastní území)	✅ Člen NATO
Politický status	Autonomní území Dánska	Federální republika	Konstituční monarchie
Trumpův zájem o koupi	✅ 2019 (1. pokus), 2025 (2. pokus)	– (kupující strana)	❌ Odmítnutí prodeje
Odhadovaná cena území (USD)	~1,1 bilionu (odhad analytiků)	– (nabízející strana)	Neprodejné (dle Dánska)
Délka pobřeží (km)	44 087	19 924	7 314
Pokrytí ledovcem	~80 % území	~1 % území (Aljaška)	0 %

Grónsko je autonomní území v rámci Dánského království, přičemž jeho obyvatelé mají vlastní vládu, vlastní parlament a v mnoha ohledech si řídí své záležitosti sami. Otázka plné nezávislosti na Dánsku je přitom v grónské společnosti živě diskutována již řadu let, a právě proto Trumpovy výroky přivodily zvláštní situaci. Na jedné straně část Gróňanů skutečně touží po větší samostatnosti, na straně druhé si nikdo nepřeje, aby se z nich stali součást jiného státu bez jejich vlastního souhlasu a rozhodnutí.

Egede ve svých vystoupeních zdůrazňoval, že budoucnost Grónska musí být výhradně v rukou Gróňanů samotných. „Grónsko patří grónskému lidu, opakoval v různých obměnách, přičemž odmítal jakékoliv spekulace o tom, že by ostrov mohl být předmětem nějakého mezinárodního obchodu či politické dohody uzavřené přes hlavy jeho obyvatel. Tento postoj rezonoval napříč politickým spektrem v Grónsku, kde se jinak strany v mnohém rozcházejí, ale v otázce odmítnutí amerických nároků panovala pozoruhodná jednota.

Situaci komplikovalo i to, že Trump ve svých prohlášeních nenaznačoval pouze ekonomický zájem, ale hovořil také o strategickém a bezpečnostním významu Grónska pro Spojené státy. Arktická oblast se v posledních letech stává stále důležitějším geopolitickým prostorem, kde soupeří mocnosti jako Rusko, Čína i právě USA. Grónsko leží na křižovatce těchto zájmů, a jeho obyvatelé si jsou dobře vědomi toho, že jejich domov přitahuje pozornost právě proto, jak strategicky cenný je.

Přesto grónská vláda trvala na tom, že jakékoliv rozhovory o budoucnosti ostrova musí probíhat v souladu s mezinárodním právem a na základě svobodné vůle grónského lidu. Žádná velmoc, ať už jsou její záměry jakékoliv, nemůže rozhodovat o osudu území, jehož obyvatelé mají vlastní hlas a vlastní právo na sebeurčení. Tato zásada se stala klíčovým argumentem grónských politiků v jejich komunikaci jak s Washingtonem, tak s Kodaní.

Dánsko jako celek reagovalo na Trumpovy výroky s jasným odmítnutím, přičemž dánský premiér zdůraznil, že Grónsko není a nebude předmětem prodeje. Grónská autonomní vláda se však snažila vystupovat jako samostatný aktér, nikoliv jen jako součást dánské odpovědi. Tato snaha o vlastní hlas na mezinárodním poli byla sama o sobě výrazem grónských aspirací na větší nezávislost.

Mezi obyčejnými Gróňany vyvolaly Trumpovy ambice směs pobavení, rozhořčení a znepokojení. Někteří se vyjadřovali s hořkou ironií o tom, že světová supervelmoc mluví o jejich domově jako o nemovitosti, kterou lze koupit a prodat. Pocit, že jsou vnímáni jako objekt, nikoliv jako subjekt mezinárodní politiky, byl pro mnohé z nich hluboce urážlivý. Grónsko má přitom bohatou kulturu, svébytný jazyk i silnou identitu, která se nedá jednoduše přehlédnout ani přepsat diplomatickými dohodami uzavřenými v dalekých hlavních městech.

Historický kontext amerického zájmu o ostrov

Zájem Spojených států amerických o Grónsko rozhodně není žádnou novinkou, která by se zrodila v hlavě Donalda Trumpa. Tato fascinace největším ostrovem světa má kořeny hluboko v devatenáctém století, kdy americká zahraniční politika začínala nabývat expanzivních rysů a strategické myšlení se orientovalo na kontrolu klíčových geografických bodů. Již v roce 1867 se tehdejší americká administrativa vážně zabývala možností koupě Grónska od Dánska, a to ve stejné době, kdy Spojené státy úspěšně dokončily nákup Aljašky od carského Ruska. Tehdy se z toho nakonec nic nevyklubalo, ale myšlenka zůstala živá a v průběhu dalších desetiletí se k ní americká diplomacie opakovaně vracela.

Skutečný zlom nastal po druhé světové válce, kdy se geopolitická mapa světa radikálně proměnila a Grónsko získalo zcela nový strategický rozměr. V roce 1946 prezident Harry Truman nabídl Dánsku sto milionů dolarů v zlatě výměnou za ostrov, což byl tehdy astronomický obnos. Dánové nabídku odmítli, nicméně tato epizoda jasně ukázala, jak vysoko Grónsko figurovalo v americkém strategickém myšlení. Ostrov se totiž ukázal být naprosto klíčovým bodem v době nastupující studené války. Jeho poloha v Arktidě znamenala, že představoval přímou zkratku mezi Severní Amerikou a Sovětským svazem, a kdo kontroloval Grónsko, měl v rukou obrovskou výhodu v případném konfliktu.

Výsledkem těchto úvah bylo uzavření dohody z roku 1951, na jejímž základě Spojené státy získaly právo provozovat na grónském území vojenské základny. Nejvýznamnější z nich se stala základna Thule, dnes přejmenovaná na Pituffik Space Base, která leží v severozápadní části ostrova a dodnes slouží jako důležitý bod americké vojenské infrastruktury. Tato základna hrála zásadní roli během celé studené války jako součást systému včasného varování před případným sovětským raketovým útokem.

Když se tedy Donald Trump poprvé v roce 2019 nechal slyšet, že by Spojené státy měly Grónsko koupit, mnozí to odmávli jako další z jeho excentrických nápadů. Ve skutečnosti ale Trump pouze artikuloval myšlenku, která v americkém strategickém myšlení nikdy zcela nezapadla prachem. Grónsko totiž v posledních letech nabývá na strategickém významu ještě rychleji než dříve, a to hned z několika důvodů. Tání arktického ledu v důsledku klimatické změny otevírá nové námořní trasy a zpřístupňuje obrovské zásoby nerostných surovin, které pod grónskou půdou a v jejím okolí leží.

Odhaduje se, že Grónsko skrývá jedny z největších světových zásob vzácných zemin, které jsou naprosto nezbytné pro výrobu moderní elektroniky, elektromobilů a vojenské techniky. V době, kdy Čína dominuje globálnímu trhu s těmito surovinami, představuje Grónsko pro Spojené státy potenciálně strategický zdroj, jehož kontrola by mohla zásadně změnit geopolitické rovnováhy. Právě tento faktor hraje v Trumpově obnovené rétorice kolem Grónska klíčovou roli a dává jeho slovům zcela konkrétní ekonomický a bezpečnostní podtext.

Historická linie amerického zájmu o Grónsko tak tvoří přímou spojnici od Trumana přes studenou válku až po současné Trumpovy ambice, přičemž každá epocha přidala nové argumenty a nové důvody, proč je tento obrovský ostrov pokrytý ledem tak lákavý pro americké stratégy. Grónsko přestalo být pouhou geografickou kuriozitou a stalo se jedním z klíčových bodů, o nichž se bude rozhodovat budoucnost arktické geopolitiky.

Geopolitické napětí mezi USA a Evropou

Vztahy mezi Spojenými státy a Evropou prošly v posledních letech dramatickými proměnami, které se naplno projevily zejména v momentě, kdy Donald Trump začal veřejně a bez jakéhokoliv diplomatického obalu hovořit o svém zájmu získat Grónsko pod americkou kontrolu. Tento krok, který by ještě před několika lety působil jako politická fikce nebo přinejlepším jako provokativní rétorika bez reálného základu, se najednou stal jedním z klíčových témat transatlantické debaty. Trump opakovaně naznačoval, že Spojené státy by měly mít Grónsko ve své sféře vlivu, a to nejen z důvodů ekonomických, ale především strategických a bezpečnostních.

Evropa na tato slova reagovala s kombinací překvapení, rozhořčení a do jisté míry i strachu. Dánsko, které je svrchovaným státem zodpovědným za zahraniční politiku Grónska, se ocitlo v nezáviděníhodné pozici. Na jedné straně stojí spojenectví v rámci NATO a dlouhodobé partnerství s Washingtonem, na straně druhé pak naprostá nepřijatelnost myšlenky, že by část dánského království mohla být předmětem jakéhosi geopolitického obchodu. Dánský premiér i dánská královská rodina jasně dali najevo, že Grónsko není na prodej a nikdy nebylo. Jenže Trumpova administrativa zjevně nepovažovala tato prohlášení za definitivní odpověď.

Celá situace odhalila hlubší trhliny v transatlantickém partnerství, které se začaly projevovat již během prvního Trumpova mandátu. Tehdy šlo především o spory ohledně výdajů na obranu v rámci NATO, o obchodní tarify a o americký odstup od multilaterálních dohod. Nyní se však zdá, že napětí dosáhlo nové úrovně. Zájem Washingtonu o Grónsko není jen symbolickým gestem — jde o konkrétní strategický záměr, který reflektuje měnící se geopolitickou realitu Arktidy. Tání ledovců otevírá nové námořní trasy, zpřístupňuje obrovské zásoby nerostných surovin a proměňuje celý region v arénu velmocenského soupeření.

Rusko i Čína v Arktidě dlouhodobě posilují svou přítomnost, a právě tato skutečnost je jedním z argumentů, které americká strana používá k ospravedlnění svého zájmu o Grónsko. Z pohledu Washingtonu je grónská otázka součástí širšího boje o vliv v klíčových regionech světa. Jenže Evropa tento argument vnímá jako záminku, nikoliv jako legitimní důvod k tomu, aby se zpochybňovala územní celistvost a suverenita spojeneckého státu.

Evropská unie a jednotlivé členské státy se ocitly před obtížnou volbou: jak reagovat na americký tlak, aniž by přišly o klíčové spojenectví, které zůstává základem jejich bezpečnostní architektury? Německo, Francie i další velké evropské mocnosti se snaží udržet dialog s Washingtonem, zároveň však nemohou ignorovat signály, které naznačují, že Trumpova administrativa přistupuje k mezinárodním vztahům zcela jinak než její předchůdci. Princip suverenity a nedotknutelnosti hranic, který byl po druhé světové válce základem mezinárodního pořádku, se zdá být v očích části americké politické scény spíše překážkou než hodnotou, kterou je třeba hájit.

Grónsko se tak stalo zrcadlem, v němž se odrážejí všechny rozpory a napětí, jež v současnosti definují vztah mezi Spojenými státy a jejich evropskými spojenci. Nejde jen o jeden ostrov uprostřed Arktického oceánu — jde o otázku, zda transatlantické partnerství stojí na sdílených hodnotách, nebo pouze na pragmatickém výpočtu momentálních zájmů. A právě tato otázka, vznášející se nad každým diplomatickým jednáním i každou veřejnou promluvou, dělá z grónské aféry něco podstatně závažnějšího, než by se na první pohled mohlo zdát.

Čína a Rusko sledují situaci s napětím

Zájem Donalda Trumpa o Grónsko nevzbudil pozornost pouze v evropských hlavních městech a v Kodani. Daleko na východ od Atlantiku, v Moskvě a Pekingu, sledují vývoj situace s mimořádnou pozorností a nelze se divit, proč tomu tak je. Grónsko představuje jeden z nejstrategičtějších bodů na celé severní polokouli, a jakákoli změna jeho statusu by měla dalekosáhlé důsledky pro globální mocenskou rovnováhu, která je v současné době již tak dost napjatá.

Rusko má v arktické oblasti dlouhodobé ambice, které nejsou žádným tajemstvím. Moskva v posledních letech výrazně posílila svoji vojenskou přítomnost v arktickém regionu, obnovila sovětské základny, které po rozpadu SSSR chátraly, a investovala obrovské prostředky do rozvoje Severní mořské cesty. Pokud by se Spojené státy zmocnily Grónska nebo jej připojily ke svému území, znamenalo by to pro Rusko zásadní strategický problém, protože americká vojenská přítomnost v oblasti by se dramaticky rozrostla a Moskva by ztratila část svého tradičního vlivu v regionu, který považuje za svůj přirozený prostor.

Kreml se k Trumpovým výrokům o Grónsku vyjadřoval opatrně, avšak za diplomatickými frázemi se skrývá hluboký zájem o to, jak celá situace dopadne. Ruští analytici blízcí Kremlu otevřeně přiznávají, že jakékoli oslabení vztahů mezi Spojenými státy a jejich evropskými spojenci je pro Moskvu výhodné. A přesně to Trumpovy výroky o Grónsku způsobují — sejí nedůvěru, vyvolávají napětí uvnitř NATO a nutí evropské lídry přemýšlet o tom, zda je americká ochrana skutečně spolehlivá.

Čína přistupuje k celé věci s ještě větší sofistikovaností. Peking se v posledních letech intenzivně zajímal o Arktidu a snažil se prosadit jako tzv. „přiarktický stát, přestože jeho území se k polárnímu kruhu ani zdaleka nepřibližuje. Čínské investiční zájmy v Grónsku byly v minulosti opakovaně blokovány právě kvůli obavám z bezpečnostních rizik, a to jak ze strany dánské vlády, tak ze strany Washingtonu. Čínské firmy se pokoušely získat přístup k těžbě vzácných kovů, jejichž zásoby na Grónsku jsou obrovské, a také usilovaly o výstavbu infrastruktury, která by jim zajistila strategickou přítomnost v oblasti.

Pokud by se Grónsko stalo americkým územím, Číňané by o tuto možnost přišli definitivně. Na druhou stranu, pokud by Trumpovy agresivní výroky přiměly Grónsko k tomu, aby hledalo větší nezávislost na Dánsku a zároveň si udržovalo odstup od Spojených států, mohlo by to Pekingu paradoxně otevřít nové příležitosti. Čínská diplomacie je v tomto ohledu velmi trpělivá a dokáže využívat i zdánlivě nepříznivé situace ve svůj prospěch.

Jak Moskva, tak Peking si jsou velmi dobře vědomy toho, že Grónsko leží na křižovatce mezi Atlantikem a Arktidou, v místě, kde se v budoucnu budou sbíhat námořní obchodní trasy, které klimatické změny postupně otevírají. Tání arktického ledu není jen ekologickou katastrofou — je to zároveň otevření nových námořních koridorů, které zkrátí vzdálenosti mezi kontinenty a zásadně promění globální obchod. Kdo bude kontrolovat klíčové body podél těchto tras, bude mít obrovskou strategickou výhodu.

Trump svými výroky o Grónsku nechtěně otevřel Pandořinu skříňku geopolitických spekulací, z nichž profitují především ti, kteří stojí mimo transatlantické spojenectví. Každý den, kdy Washington a Kodaň vedou spor o budoucnost ostrova, je dnem, kdy Rusko a Čína mohou klidně sledovat, jak se jejich konkurenti hádají mezi sebou. A to je přesně ten typ situace, který si v Moskvě a Pekingu nemohou přát nic jiného než aby trvala co nejdéle.

Možné důsledky pro bezpečnost NATO

Trumpovy ambice vůči Grónsku vyvolávají v evropských hlavních městech i v bruselských koridorech NATO skutečně vážné obavy, které dalece přesahují rámec diplomatické zdvořilosti. Pokud by Spojené státy skutečně přistoupily k jakémukoli jednostrannému kroku směřujícímu k získání kontroly nad tímto dánským autonomním územím, celá architektura transatlantické bezpečnosti by se ocitla pod nebývalým tlakem, jehož důsledky by bylo velmi obtížné předvídat.

Grónsko není jen obrovský kus ledu uprostřed Atlantiku. Je to strategicky naprosto klíčový bod, který ovlivňuje bezpečnostní rovnováhu mezi Severní Amerikou a Evropou. Základna Pituffik, dříve známá jako Thule Air Base, představuje jeden z nejdůležitějších vojenských objektů celé Aliance, a to zejména z hlediska raného varování před balistickými raketami a sledování pohybu ruských ponorek v arktických vodách. Tato základna funguje na základě dohod mezi Spojenými státy a Dánskem, přičemž její existence je zakotvena v bilaterálních smlouvách, které respektují dánskou suverenitu nad ostrovem.

Kdyby Trump skutečně prosadil změnu statusu Grónska, ať už diplomatickým tlakem, ekonomickým nátlakem nebo – jak sám naznačoval – dokonce vojenskou silou, znamenalo by to precedent, který by otřásl základními principy, na nichž NATO stojí. Aliance je postavena na respektu k územní celistvosti svých členů a na principu kolektivní obrany. Pokud by největší a nejmocnější člen Aliance začal zpochybňovat územní integritu jiného člena, celý systém vzájemné důvěry by se začal rozpadat jako domeček z karet.

Dánsko je přitom zakládajícím členem NATO a jeho reakce na Trumpovy výroky byla jednoznačná – žádné vyjednávání o prodeji Grónska nepřichází v úvahu. Kodaň opakovaně zdůraznila, že Grónsko není na prodej, a grónská vláda sama jasně deklarovala, že o budoucnosti ostrova mohou rozhodovat pouze jeho obyvatelé. Tato pozice je právně i morálně naprosto legitimní a jakýkoli pokus ji obejít by byl vnímán jako útok na suverenitu spojeneckého státu.

Evropské státy se v reakci na Trumpovy výroky začaly intenzivněji bavit o nutnosti posílit vlastní obranné kapacity a snížit závislost na americké vojenské přítomnosti. Paradoxně tak Trumpovy provokativní výroky o Grónsku přispívají k urychlení debaty o evropské strategické autonomii, která byla ještě před několika lety považována za vzdálený ideál. Francie, Německo a další klíčové státy EU začaly otevřeněji hovořit o nutnosti budovat vlastní obrannou strukturu, která by nebyla zcela závislá na rozmarech washingtonské administrativy.

Arktická dimenze tohoto sporu je přitom naprosto zásadní. Rusko v posledních letech masivně posilovalo svou vojenskou přítomnost v Arktidě, obnovilo sovětské základny, rozvinulo nové typy zbraní určených pro polární podmínky a přihlásilo si rozsáhlé nároky na arktický šelf. Čína se zase prohlásila za „blízký arktický stát a aktivně investuje do infrastruktury v regionu. V tomto kontextu je grónská otázka ještě citlivější – jakákoli destabilizace spojeneckých vztahů v Arktidě by mohla být Moskvou i Pekingem vnímána jako příležitost k dalšímu rozšíření vlastního vlivu.

Článek 5 Washingtonské smlouvy, který zaručuje kolektivní obranu všech členů NATO, by v případě amerického nátlaku na Dánsko dostal zcela nový a velmi nepříjemný rozměr. Jak by Aliance reagovala na situaci, kdy jeden z jejích členů vyvíjí nátlak na jiného? Takový scénář nemá v historii NATO precedent a právníci i bezpečnostní analytici by se ocitli v naprosto bezprecedentní situaci. Smlouva byla psána s předpokladem, že hrozba přijde zvenčí, nikoli zevnitř.

Dlouhodobé důsledky pro důvěryhodnost NATO by byly velmi těžko napravitelné. Aliance stojí a padá s důvěrou, kterou do ní vkládají její členové, a tato důvěra se buduje desetiletími spolupráce, kompromisů a vzájemného respektu. Pokud by se ukázalo, že ani členství v NATO neposkytuje dostatečnou ochranu před ambicemi mocnějšího spojence, menší státy by začaly hledat jiné záruky své bezpečnosti – a to by mohlo mít katastrofální důsledky pro celý mezinárodní řád, který byl budován od konce druhé světové války.

Grónští obyvatelé usilují o větší nezávislost

Grónsko je ostrov, který po staletí žil ve stínu evropských mocností, nejprve pod norskou nadvládou a poté pod dánskou správou. Dnes se však situace výrazně mění a grónští obyvatelé čím dál hlasitěji volají po větší autonomii, ne-li přímo po úplné nezávislosti. Tato touha po sebeurčení není ničím novým, ale v posledních měsících dostala nečekaný impulz z nejméně pravděpodobného zdroje – z Washingtonu, kde Donald Trump opakovaně prohlásil, že Spojené státy by měly Grónsko získat pod svou kontrolu.

Trumpovy výroky o Grónsku, které poprvé zazněly již během jeho prvního funkčního období a s novou silou se vrátily v roce 2025, paradoxně posílily sebevědomí grónských politiků i běžných obyvatel. Místo aby se cítili jako předmět mezinárodního handlování, začali mnozí Grónšané vnímat zájem světových velmocí jako potvrzení toho, jak strategicky a geopoliticky významná jejich země skutečně je. Grónsko přestalo být vnímáno pouze jako vzdálený kus ledu na okraji světa a stalo se středem mezinárodní pozornosti, což místním politikům dalo nové argumenty pro jednání s Kodaní.

Grónský premiér Múte Egede opakovaně zdůraznil, že budoucnost Grónska musí být v rukou samotných Grónšanů, nikoliv v rukou Dánska, Spojených států ani jakékoliv jiné zahraniční mocnosti. „Grónsko patří Grónšanům, stalo se téměř mantrou, která rezonuje napříč politickým spektrem ostrova. Tato věta není namířena jen proti Trumpovým ambicím, ale také proti přetrvávající závislosti na Dánsku, která mnohým místním připadá jako přežitek koloniální éry.

Grónsko získalo rozšířenou autonomii v roce 2009, kdy byl přijat zákon o samosprávě, jenž ostrov přiblížil k nezávislosti více než kdykoliv předtím. Přesto zůstává Grónsko v klíčových oblastech závislé na Kodani – především v oblasti zahraniční politiky a obrany, ale také ekonomicky, protože roční dánské dotace dosahují přibližně půl miliardy dolarů, což představuje zásadní část grónského státního rozpočtu. Právě tato ekonomická závislost je největší brzdou na cestě k plné suverenitě.

Grónšané si jsou této skutečnosti dobře vědomi a debata o nezávislosti se proto neodehrává jen na rovině politické, ale také ekonomické. Ostrov disponuje obrovskými přírodními zdroji – od nerostných surovin přes ropu až po vzácné zeminy, po nichž je v dnešním světě obrovská poptávka. Právě tyto zdroje jsou klíčem k ekonomické soběstačnosti, o níž grónští politici sní. Pokud by se podařilo tyto zdroje efektivně využít, mohlo by Grónsko financovat svůj vlastní stát bez nutnosti spoléhat se na dánské dotace.

Trumpův zájem o Grónsko tuto debatu ještě více prohloubil. Někteří Grónšané vnímají amerického prezidenta jako hrozbu, která by mohla ohrozit jejich právo na sebeurčení. Jiní však paradoxně vidí v jeho výrocích příležitost – mezinárodní pozornost, které se Grónsku dostává, může být využita jako páka při vyjednávání s Dánskem. Grónští politici jsou přesvědčeni, že právě teď mají silnější vyjednávací pozici než kdykoliv dříve.

Běžní obyvatelé Grónska, kteří žijí v malých pobřežních vesnicích a živí se tradičním rybolovem nebo lovem, vnímají celou situaci s určitou směsí hrdosti a obav. Hrdosti proto, že jejich malý ostrov je najednou středem světového zájmu, a obav proto, že mocenské hry velmocí mohou ohrozit jejich způsob života, který se po generace příliš nezměnil. Grónská identita je hluboce zakořeněna v inuitské kultuře a tradici, a právě tuto identitu chtějí obyvatelé ostrova chránit bez ohledu na to, kdo bude jejich formálním suverénem.

Cesta ke skutečné nezávislosti Grónska bude dlouhá a složitá. Vyžaduje nejen politickou vůli, ale také ekonomickou transformaci, rozvoj infrastruktury a vzdělávání nové generace grónských odborníků, kteří budou schopni spravovat vlastní stát. Trumpovy provokativní výroky však nechtěně přispěly k tomu, že tato debata dostala novou naléhavost a že grónští obyvatelé začínají věřit, že jejich sen o nezávislosti není pouhou utopií, ale reálnou možností, která se může stát skutečností dříve, než si mnozí myslí.

Mezinárodní právo zakazuje násilné anexe území

Mezinárodní právo představuje jeden z klíčových pilířů globálního řádu, který byl budován desetiletí po skončení druhé světové války. Jedním z jeho základních principů je zákaz násilného zabírání cizích území, přičemž tento princip je zakotven v Chartě Organizace spojených národů a dalších mezinárodních dokumentech. Právě v tomto kontextu vyvolala prohlášení Donalda Trumpa o možném připojení Grónska ke Spojeným státům vlnu znepokojení napříč mezinárodním společenstvím.

Trump opakovaně naznačil, že Spojené státy by mohly usilovat o získání Grónska, přičemž odmítl vyloučit použití vojenské nebo ekonomické síly. Tato slova, ať už byla míněna jakkoli, narážejí na jasné hranice, které mezinárodní právo stanovuje. Článek 2 odstavec 4 Charty OSN explicitně zakazuje hrozbu silou nebo použití síly proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti jakéhokoli státu. Grónsko je autonomní území v rámci Dánského království, a jakýkoli pokus o jeho násilné odtržení by tedy představoval přímé porušení tohoto základního pravidla mezinárodního řádu.

Dánsko jako suverénní stát a člen Evropské unie okamžitě reagovalo na Trumpova prohlášení odmítnutím. Dánský premiér i ostatní evropští představitelé zdůraznili, že Grónsko není na prodej a že jeho budoucnost závisí výhradně na přání samotných Grónčanů. Grónská vláda pak opakovaně potvrdila, že usiluje o větší autonomii a případnou nezávislost, nikoli o připojení ke Spojeným státům. Tento postoj je plně v souladu s principem sebeurčení národů, který je rovněž zakotven v mezinárodním právu a který dává obyvatelům území právo rozhodovat o svém politickém osudu.

Historické precedenty ukazují, jak nebezpečná je cesta, na niž Trump svými výroky naráží. Ruská anexe Krymu v roce 2014 byla mezinárodním společenstvím odsouzena jako flagrantní porušení mezinárodního práva, přičemž Spojené státy samy patřily mezi nejhlasitější kritiky tohoto kroku. Bylo by tedy krajně paradoxní, kdyby Washington nyní sám zvažoval podobný postup vůči spojenci v rámci NATO. Tento rozpor neušel pozornosti evropských diplomatů ani právních expertů, kteří upozorňují na zásadní problém dvojího metru.

Mezinárodní soudní dvůr a další mezinárodní instituce dlouhodobě potvrzují, že zásada územní integrity státu patří mezi normy takzvaného ius cogens, tedy závazné normy obecného mezinárodního práva, od nichž se nelze odchýlit ani na základě dvoustranných smluv. Žádná dohoda uzavřená pod nátlakem by proto nemohla být považována za platnou z hlediska mezinárodního práva. Ekonomický tlak, sankce nebo jiné formy nátlaku, které by měly přinutit Dánsko nebo Grónsko k přistoupení na americké požadavky, by rovněž mohly být kvalifikovány jako porušení zásady svrchované rovnosti států.

Evropská unie jako celek zaujala k Trumpovým výrokům jasné stanovisko. Představitelé Bruselu zdůraznili, že jakýkoli útok na územní celistvost členského státu EU bude považován za útok na celou unii. Tento postoj má nejen politický, ale i právní rozměr, neboť Smlouva o Evropské unii obsahuje ustanovení o vzájemné obraně a solidaritě mezi členskými státy. Dánsko jako člen NATO navíc požívá ochrany článku 5 Washingtonské smlouvy, který stanovuje kolektivní obranu v případě ozbrojeného útoku.

Odborníci na mezinárodní právo se shodují, že Trumpova rétorika, i kdyby zůstala pouze na úrovni slov, způsobuje vážné škody mezinárodnímu řádu. Podkopává důvěru v závazky Spojených států a vysílá nebezpečný signál jiným mocnostem, které by mohly být v pokušení podobnou rétoriku napodobit. Normy mezinárodního práva totiž fungují pouze tehdy, jsou-li dodržovány všemi aktéry, včetně těch nejmocnějších. Jakmile světová velmoc začne zpochybňovat základní pravidla mezinárodního řádu, otevírá tím Pandořinu skříňku, jejíž důsledky mohou být nepředvídatelné a dalekosáhlé pro celé mezinárodní společenství.